Přitom těžko říct, jestli byl svět za Kennedyho lepší. Určitě ale vypadal veseleji. Moje mladá pěkná švagrová si vystřihla z darovaného Lifu jeho velkou černobílou fotografii a přilepila si ji nad postel leukoplastí. Všichni chlapi jsme se nechávali u holiče stříhat jako on. A taky jsme na něj žárlili. Jeho žena vypadala úžasně, jeho malé děti byly dojemné. Měli jsme přitom pocit, že je jako my, i když to byl bohatý americký prezident a my jsme žili za železnou oponou, řada našich známých ještě seděla v kriminálech s tresty z padesátých let. Hrůza okupace (té německé, pro informaci mladší generace), procesy, kádrováci, náčelníci, fízlové, to všechno nám současně sedělo za krkem. Ale zdálo se, že když to půjde v Americe dobře, tady to musí taky povolit.
Na genštábu v Dejvicích z něj ale takovou radost neměli. Imperialista jako imperialista. S Kubou to pak vypadalo, že máme na krku třetí (a nejspíš poslední) světovou válku. Nakonec to dopadlo dobře, ale už jsem opravdu viděl před sebou a svojí rodinou konec světa.
Dodnes si pamatuji to ráno, tranzistorák hrál v koupelně, holil jsem se a kouřil současně. Pak hlásili ve zprávách v sedm, že Kennedy je po smrti, střelnou ránu do hlavy nepřežil.
Doufám, že tato generace si nebude povídat jako ta naše: pamatuješ si, co jsi dělal, když zabili prezidenta? To byla zvláštní společenská hra, kterou se dalo ještě mnoho dalších let hrát skoro s každým na světě. Kamkoliv do ciziny, kam člověk přijel, s kýmkoliv z ciziny, kdo přijel do Prahy. Ten moment hrůzy a děsu byl v každém. Ztracený život, ztracená naděje. Všem se to vrylo dopaměti. Pak to ale nahradilo stejně smutné povídání o tom, co kdo dělal v noci z 20. na 21. srpna.
Bojím se o toho kluka Obamu, který taky vypadá jako hollywoodská filmová hvězda. Budu radši, když se nesplní všechny ty přehnané naděje v něj vkládané, než kdyby na něj moji vnuci měli vzpomínat podobně, jako já tady na JFK.